Mumifikace :: Svět Faraonu

Tělo bez vnitřních orgánů bylo dočasně vyplněno a na 40 dní naloženo do natronu. Po této době tělo získalo mnohem tmavší barvu a bylo o 75% lehčí. Dočasná výplň byla odstraněna, mrtvola byla vypláchnuta, umyta a vysušena, aby se předešlo tvorbě plísní. Potom byla znovu vycpána lnem, lnem potaženým pryskyřicí. váčky s natronovými krystalky, pilinami a jinými materiály, aby tělo drželo tvar.

Z rituálních a funkčních důvodů bylo tělo znovu pomazáno, tentokrál jálovcovou silicí, včelím voskem, natronem, kořením, mlékem a vínem. Řez na břiše byl zašit a často pokryt zlatou fólií nebo voskem. Mrtvola byla ozdobena ochranným amuletem "Horovým okem". Nosní dírky, uši a ústa byly obvykle vyplněny lnem, voskem nebo někdy cibulovými slupkami či celými cibulemi. V závislosti na bohatství a extravaganci rodiny zemřelého mohl být na jazyk umístěn zlatý list. Celé tělo bylo potom potaženo pryskyřicí, aby bylo tvrdší a odolnější proti vodě.

Důraz se kladl nejen na praktická opatření, ale také na příjemný vzhled těla. Chodidla a dlaně mohly být obarveny henou, brada mohla být nalíčena a rty a obočí mohly být namalovány. Někdy bylo tělo oblečeno, dostalo sandály a paruku. Mužská těla se často natírala červeným orkem a ženská těla orkem žlutým, protože okry byly standartní pigmenty používané v umění k zabarvení kůže. Před začátkem bandážováním byla těla bohatších lidí pokryta šperky.

Starověcí Egypťané mumifikovali mrtvá těla těch, kteří si mohli dovolit tak pracnou a nákladnou proceduru. Je důležité připomenout, že šlo o praktiku používanou pouze královskou rodinou a bohatší třídou egyptské společnosti. Slovo, které popisuje nabalzamované a zabalené tělo, zní samozřejmě 'mumie', ale ve skutečnosti je toto pojmenování nevhodné. Pochází totiž z arabského výrazu 'mummiya' znamenajícího asfalt nebo živici a ani jeden z těchto materiálů se při egyptské mumifikaci nepoužíval. Pouze těla mumifikovaná v pozdním období (přibližně 747- 332 př.n.l.) byla často špatně nabalzamovaná, proto černala a byla křehká. Zjistilo se, že taková těla dobře hoří a tak je Egypťané (samozřejmě už ti "moderní") používali do kamen atd. jako palivo.

Přibližně v roce 450 př.n.l. zaznamenal Hérodotos poměrně nepřesný popis procesu mumifikace a z 1. století n.l. se zachovaly 2 poškozené papyry popisující závěrečné fáze procesu.

V raně dynastickém období (přibližně 3100- 2686 př.n.l.) byla mrtvá těla pevně balena do lněných pruhů namočených v pryskyřici. Jak se ukázalo, nebyl to postup úspěšný, protože obvazy sice ztvrdly ve tvaru těla, ale tělo samotné podlehlo rozkladu. Proto byly během III. dynastie vyvinuty metody konzervování samotného těla. Starověcí Egypťané si uvědomili, že jestliže chtějí tělo zachovat, musí ho současně dehydratovat uvnitř i vně, a aby to udělali efektivně, museli odstranit vnitřní orgány. Až do této doby pohřbívali Egypťané své zemřelé ve skrčené zárodeční poloze. Časem však zjistili, že se snáze dostanou k vnitřním orgánům, když je tělo natažené, a proto začali mrtvé pohřbívat v této poloze.

Nejstarší zachovaná mumie se datuje do doby V. dynastie (asi 2400 př.n.l.), ale víme, že Egypťané odstraňovali vnitřní orgány, balzamovali je a pohřbívali je odděleně přinejmenším od doby IV. dynastie. Vnitřní orgány královny Hetepheres, matky Chufua byly totiž nalezeny ve skříňce na kanopy

Kanopy byly nádoby sloužící k uskladnění vnitřních orgánů,které byly z těla vyndány z těla před mumifikací a odděleně balzamovány.

V době Staré říše,když byla mumifikace v počátcích,se tyto nádoby vyráběly z kamene a měly plochá víka.Ještě před počátkem prvního přechodného období byla každá že čtyř nádob přikryta víkem s lidskou hlavou.Od té doby se balíčky s vnitřnostmi umistovali v nádobách,někdy ozdobených maskami s lidskou tváří.Později,do konce XVIII.dinastie,měla víka na nádobách tvary hlavy,jednoho z menších pohřebních požstev,která jsou známá jako Čtyři Horovi synové.Jednalo se o Hapiho s hlavou paviána,Amseta s lidskou hlavou,Duamutefa se šakalí hlavou sokola.

Duamutef s hlavou šakala , střežil žaludek a horní část střevního traktu

V době Střední říše měli užitek ze svých pohřebních textů nejen králové a královny, nýbrž i úřední elita. Tato šťastná menšina nebyla pohřbívána v pyramidách, ale ve skalních hrobkách. Zaklínadla pomáhající jejich přechodu do posmrtného života byla zaznamenána kurzívními hieroglyfy na vnitřních stěnách dřevěných rakví. To objasňuje původ současného výrazu "texty rakví". ačkoliv tyto texty se nacházejí také na zdech hrobek, sarkogágů a na soškách a stélách v obětních kaplích

Všechny fáze pohřbů byly doprovázeny recitací pohřebních textů (zvláště z Knihy mrtvých) knězem předčitatelem (který také recitoval zaříkadla během balzamování a mumifikace těla). Podstatou těchto úkonů bylo uspěšné znovuzrození mrtvého a jeho pohodlná existence v posmrtném životě. Mezi závěrečné oběti přinesené duchu zemřelého patřil natron, kadidlo, barva na oči, len, potraviny a nápoje stejně tak jako přední noha a srdce býka.

Mumie byla uložena dovnitř rakve, často dokonce do více do sebe zapadajících rakví. Ty byly potom umístěny do pohřební komory společně s kanopami, zásobami potravy a s další pohřební výbavou.. Kolem rakve nebo sarkofágu byly rozmístěny magické cihly a po provedení těchto rozsáhlých a podrobných úkonů byla hrobka zapečetěna a tělo ponecháno svému klidu. Odpadní materiál z balzamovacího procesu nebyl považován za dost čistý na to, aby mohl být pohřben s tělem, ale stále hrál důležitou roli pro existenci mrtvého v posmrtném životě, proto byl pohřben nedaleko.

Po pohřbu se rodina a hosté posadili u přenosných stolů umístěných mimo hrobku, aby se zůčastnili hostiny se všemi druhy potravin, vína a datlového piva.

Ze Starého zákona je velice znám příběh o deseti ranách egyptských. Bůh tak měl prostřednictvím svého věrného sluhy Mojžíše a jeho bratra Arona osvobodit Izraelity z egyptského zajetí. Ale byl to opravdu boží zásah nebo jen hříčka přírody ruku v ruce se shodou náhod?

Jak to všechno začalo...

Vše začalo asi v průběhu 16. stol. př. Kr. Izraelité byli pokojný národ přebývající v údolí Nilu a uctívali jediného boha – Jehova. Náhle se však pokojná situace Hebrejců obrátila.

Nový faraon znepokojený přílišným vzrůstem hebrejské populace donutil tento mírumilovný národ opustit svá pole a zapojil je do stavby Pi-Ramses, nového hlavního města království. A aby toho nebylo málo, nařídil porodním bábám, aby bylo každé hebrejské dítě mužského pohlaví usmrceno.

Mojžíš přišel na svět někdy kolem roku 1350 př. Kr., kdy ho jeho matka chtěla ochránit tím, že ho vložila do koše, který ukryla v rákosí na břehu Nilu. Tam ho objevila faraonova dcera a ujala se ho jako vlastního.

Mojžíš se o svém původu dozvěděl až ve zralém věku, a poté, co zabil ve rvačce egyptského mistra, odešel na čtyřicet let do mediánské Akaby. Poté, co se mu Jehova zjevil v podobě hořícího keře, vrátil se zpět, aby požadoval osvobození svého lidu. Dostalo se mu však jen chladného odmítnutí – faraon nechtěl přijít o takové množství dělníků.

Jehova se rozhněval a seslal na Egypt deset egyptských ran (hebrejsky označovaných jako oth-rána). Tento příběh je velice důležitý v dějinách náboženství, ale vědci mají na tyto pohromy jiný názor…

1. A voda byla obrácena v krev…

A Aron na Mojžíšův pokyn obrátil vodu v Nilu v krev. Voda se nedala pít a všechny ryby v ní pomřely. Vědci přicházejí hned s několika hypotézami. První, ta nejvíce zastávaná, říká, že za všechno mohou nilské záplavy, které vymílají jílovitou půdu z břehů a barví tak vodu do červena.

Tento jev mohl Mojžíš snadno předpovědět. Druhou možností je vzplanutí nemoci zvané urinační bilharzióza, jenž způsobuje krev v moči. Třetí hypotéza je zajímavá v tom, že podává vysvětlení i pro nadcházející pohromy. Byla vyslovena v r.1953 a tvrdí, že zčervenání Nilu bylo způsobeno prudkým přemnožením mořských rostlinných organismů.

Počet těchto organismů vzrůstá právě v období záplav. Navíc někteří z těchto mikroorganismů jsou schopni vylučovat červené stigma a toxiny vedoucí k otravě ryb. Poslední názor se přiklání k výbuchu sopky, jehož vinou kyselé horniny zabarvily nilské vody.

2. A žáby vystoupily na zem…

Faraon nepovolil, proto po sedmi dnech na Aronův pokyn žáby opustily své přirozené prostředí a pokryly celý Egypt. Tento problém řeší dvě hypotézy: Podle té první došlo k „náhlému vzestupu vlhkosti vzduchu“ a žáby masivně emigrovaly ke zdrojům vody.

Ta druhá říká, že za všechno může hloubení nových vodních zdrojů, které byly přímo ideální pro rozmnožování těchto obojživelníků. A navíc jedna žabí samička dokáže naklást až tisíc vajíček!

3. Komáři dusili Egypt…

Obě pohromy, které byli již zmiňovány, dokázali faraonovi čarodějníci zopakovat. Tuto však nikoliv. Vědci ji znovu spojují s povodněmi – vlhké prostředí příznivě přispělo k líhnutí komárů. Za povšimnutí stojí, že faraon se stavěl k této pohromě velice chladně. Nejspíše proto, že Egypťané, jako národ žijící u řeky, byli na přehršel komárů zvyklí.

4. Hmyz útočí…

Do egyptských domů vnikly nápory much a jiného obtížného hmyzu, do domů Hebrejců však nikoliv. Tato pohroma byla podle vědců úkazem ryze přírodním, ke kterému přispěly opět záplavy a hlavně hnilobný rozklad mrtvých žab.

5. Mor hubí dobytek…

Pátou ranou byla dobytčí nemoc, která naprosto zlikvidovala egyptská stáda, avšak opět se vyhnula stádům hebrejským. Vědci nemají k dispozici popis přesných příznaků, ale předpokládají jednu ze čtyř chorob: dobytčí mor, slintavku či kulhavku, horečku údolí Rift a především slezinnou sněť.

6. A jejich těla byla pokryta vředy…

Poté Bůh řekl Mojžíšovi a Aronovi: „Naberte do obou rukou saze z vypalovací pece a Mojžíš je vyhodí k nebesům před zraky faraona. A stanou se práškem po celé egyptské zemi a stanou se boláky, které vyrazí puchýři na člověku a na zvířeti v celé egyptské zemi…

(Ex 9:8;9)

V této souvislosti bylo zmíněno mnoho chorob, ale nejpravděpodobnější se zdají černé neštovice. Nelze však vyloučit ani kožní leishmaniózu nebo furonkulózní myózu – nemoci, které mohou být přenášeny hmyzem (viz 4.rána). Skutečnost, že se i tato rána Hebrejcům vyhnula, může být důsledkem toho, že více dbali na zásady prevence proti těmto onemocněním.

7. Krupobití padlo na zemi egyptskou…

Mojžíš vztáhnul svou hůl k nebesům a vyvolal takové hřímání a krupobití, jaké Egypt ještě nikdy nezažil. Co mohlo být tady tou příčinou? Opět se nabízí více možností, konkrétně dvě.

První bere v úvahu meteorologický jev, v Egyptě vzácný, ale možný. Podle této hypotézy padaly kroupy velikosti ořechu a během chvíle zničily veškerou úrodu a zranily lidi i zvířata. Druhá se přiklání k teorii, že kroupy mohly být z ledu, ale i ze sopečných vyvrženin (tzv. lapilli).

8. Vyrojila se mračna kobylek…

Je pravděpodobné, že prudký déšť mohl vyvolat invazi dravých sarančat. Za takových podmínek by dokázaly urazit neuvěřitelnou vzdálenost čtyři tisíce kilometrů! Miliardové kolonie tohoto hmyzu dokáže pokrýt až tisíc kilometrů! K invazi mohl také mohl přispět východní vítr vanoucí nejspíše ze Středního východu.

9. Budiž tma…

Tato rána ze všech dosavadních ran nejvíce zasáhla egyptské náboženské cítění. Faraon byl totiž pokládán za syna boha Rea, proto když bylo slunce zastřeno, propadli všichni Egypťané značné panice. Tuto pohromu řeší dvě hypotézy. První říká, že temnota byla způsobena egyptským horkým pouštním větrem chamsúnem, který mohl zvednout tak velká mračna prachu, jenž by dokázala zastřít i sluneční svit. Druhá hypotéza počítá s vytvořením obrovského mračna částic z výbuchu sopky Santorin.

10. Pobití prvorozených

Egypťané si mysleli, že to nejhorší mají za sebou, ta nejhrůznější rána však měla teprve přijít… Byla to ta, kdy Bůh bil všecko prvorozené v zemi egyptské. Tato rána byla jistou satisfakcí za masakr hebrejských chlapců. V tehdejším Egyptě byla dětská úmrtnost vysoká, k tak velikému počtu dětských úmrtí však mohlo přispět pouze jediné – epidemie.

Nejpravděpodobnější je dýmějový mor, ale mohlo jít i o tehdejší formu dětské obrny nebo o spalničky, to však neřeší, proč umírala i prvorozená zvířata. Nabízí se hlavně možnost malárie. Tu mohla opět způsobit sopka. Ne sice přímo, ale její výbuch měl způsobit snížení kvality hygieny (nečistá voda, která má za následek choleru…).

Zkrátka vědci nedokáží přesně určit chorobu, která měla za následek i smrt faraonova nejstaršího syna. V důsledku této ztráty zničený faraon přistoupil na odchod Hebrejců z Egypta. Nicméně záhy litoval své slabosti a ztráty tak výkonných otroků a jal se Izraelity pronásledovat.

Hebrejci měli být v pasti na břehu Rudého moře. Podle Starého zákona Mojžíš vztáhnul svou hůl, moře se rozestoupilo a nechalo bezpečně všechny přejít na druhou stranu. Když však na mořské dno vkročila egyptská armáda, moře se za nimi zavřelo. I tento jev se stal tématem k mnoha debatám.

Nejvíce zapůsobila interpretace vědců Dorona Nofa a Nathana Paldora, kteří na experimentálním modelu dna Rudého moře předvedli, že mírné větry mohly umožnit přejít tuto vodní plochu, byla-li její hloubka malá.

Vanou-li několik hodin v Suezském průplavu, mohou způsobit jev, kdy se vody stáhnou a vytvoří zeď vysokou dva a půl metru, přičemž pouhý výkyv ve směru větrného proudění ji dokáže zbořit.

Mumifikace