Zde kliknout
Brouk Vruboun Posvátný, který byl u starých Egypťanů symbolem reinkarnace a amuletem. Jeho podoba byla často vyrývána do kamenů. Byl nazýván "cheprer" a jeho znak znamená v hieroglyfech "být" nebo "stát se". V Heliopolisu byl chápán jako projev tvůrce světa, jako bůh Chepri, "vycházející slunce" (patrně podle kuliček, které valil a valí před sebou, které připomínají pohyb slunce), a věřilo se, že existuje pouze v samčí formě a vzniká tak sám ze sebe (analogie boha, který stvořil svět sám ze sebe; také proto je symbolem reinkarnace). Umělí Skarabeové byli zhotovování z kamenů, jako lesklého mastku, ale i z vápence a jiných materiálů. Za mimořádně účinné amulety byli pokládáni Skarabeové okřídlení, kteří byli kladeni na místo srdce mumiím jako jejich ochránci u "soudu mrtvých". Na jejich spodní straně byla vyryta slova 30. kapitoly Knihy mrtvých: "Ó, mé srdce, ty nejvnitřnější části mé bytosti! Neobracej se proti mně jako svědek před tribunálem. Neboť ty jsi bůh, který je v mém těle, můj stvořitel, který udržuje mé údy."
Malířství
| Malířství v Egyptě zdomácnělo už na počátku dějin a jen nedostatek informací o této vzdálené době nám brání popsat všechnu rozmanitost podkladů, na nichž se malba uplatňovala. Je však jisté, že to nebyla jen keramika a zděná stěna hrobu: turínské muzeum má ve svých sbírkách útržky lněného plátna z nekropole v Gebelénu s neobyčejně vtipnými postavičkami tanečnic, veslařů a lovců. Bližší pohled odhalí také oranty vzhlížející bezpochyby k nějakému božstvu, jež dává zemi život, přináší světlo, zajišťuje obyvatelstvu budoucnost. Tušíme zde onoho boha ovládající celý tento obrazný svět, který je výrazem pohřebních obřadů svědčících o touze po nesmrtelnosti. |
| Práce malíře a kreslíře představovala v Egyptě základ každého výtvarného zpodobnění, přesto však nelze tvrdit, že tito umělci už ovládali všechny prostředky svého umění; utvrdili se v něm postupem času. Teprve na prvních nástěnných kompozicích z období Staré říše se k bílé a černé přidružily červené a žluté okry, modré a zelené daly vznik - jak ukazuje nádherný médúmský Vlys s husami - škále lahodných barev, spojujících se v jemnou symfonii a odstupňovaných do nejněžnějších a nejvybranějších tónů.
Tahem štětce dokázal umělec na počátku egyptských dějin zachytit v obrysech, odvážně přesných a přitom prostých, svět lidí, zvířat i neživých věcí. Jeho zobrazovací způsob připomíná do značné míry techniku, která se mnohem později uplatnila ve stínovém divadle. Okrouhlost některých tvarů naznačuje objem a tušíme už i perspektivu, jaké užíváme dnes, chceme-li znázornit vzdálenost. Ale i když malířství vzniklo více než 3000 let př. n. l., přineslo teprve období el-amarnské kulturní a náboženské revoluce (kolem roku 1380 př. n. l.) umělcům právo překračovat, a dokonce rušit některé náboženské zákonitosti, jimiž se řídilo všechno zobrazování.
|
Ať byl podkladem malby kámen, muna (mazanice) nebo dřevo, pokrýval umělec plochu napřed vrstvou štuku z bílého vápna, archeology často nazývaného "sádrová omítka". Kresba se prováděla červenou barvou a někdy pak mistr citlivým, obdivuhodně přesným štětcem poopravil tuto lehkou čáru barvou sytě černou. Co se týče získávání těchto barev, tak čerň se vyráběla z kouře nebo uhlí, bílá z vápence nebo práškové sádry (CaSo4), žlutohnědá oranž z okrů, žluť dával auripigment, zelené tóny malachit, modré azurit
Papyrus
Kromě toho, že texty byly tesány do kamene, malovány na štuk, či ryty do střepů, byl hlavním úředním materiálem papyrus (název pro rostlinu - Cyperus papyrus L. i pro výrobek na psaní je stejný). Toto latinské slovo, z kterého vznikl i náš papír, pochází z řeckého papyros (papuros). V staroegyptštině se nazýval cófy. Později se snad nazýval papuro (patřící králi). Papyrus je rostlina dosahující výšky až 6 metrů, která hojně rostla v klidných zátočinách Nilu.
Dnes se s ní v Egyptě můžeme setkat prakticky jen v káhirské botanické zahradě, nebo na horním toku Nilu v Súdánu a v Etiopii. Při výrobě papyrusu se postupovalo následujícím způsobem: stvoly papyru se oloupaly a nařezaly na asi 40 cm dlouhé tyče a následně podélně rozřezaly na tenké proužky. Ty se pak kladly vedle sebe na tvrdou podložku, tak aby se nepatrně překrývaly. Přes tuto vrstvu se kladla vrstva druhá a to tak, že byla-li první vrstva vodorovná, druhá byla kladena svisle. Vrstvy byly pak lisovány, tlučeny a hlazeny. Jednotlivé proužky papyru se k sobě spojily šťávou, kterou při lisování pustili. Nakonec se výrobek sušil a ještě jednou hladil. Výrobek měl bílou barvu, která až během tisíciletí zežloutla, případně zhnědla. V případě delšího záznamu se jednotlivé papyrové listy spojovaly dohromady a vznikly tak dlouhé svitky, které dosahovali i délky 40 metrů. Velikost jednotlivých listů se obvykle pohybovala okolo 30 - 40 cm. Na papyrus se psalo vyschlým stvolem sítiny Juncus maritimus, který písař na konci rozžvýkal na malý štěteček. Asi od 3. století př. Kr. se začalo s používáním pera ze stonku rákosu. Obvykle se psalo černou barvou (ze sazí s pojivem), některá slova červenou (z okrového prášku). Některé důležité texty byly psány na kůži.
Psaní bylo v Egyptě ctěno a cti se dostávalo i tomu, kdo toto umění ovládal. Písaři měli i svého boha Thovta.
Nejstarší nalezený papyrový svitek – Prisseův papyrus obsahuje dva texty. Zde je několik úryvků z tohoto spisu:
„Buď veselý na celou dobu svého života, nedělej více, než je přikázáno,
A nezkracuj tak dobu určenou k zábavě,
duchu se příčí, když se mu bere doba radovánek.
Neztrácej tedy ani o hodinu více, než je třeba, péčí o své statky,
Bohatství se dostaví i když hovíš svým touhám,
Naopak z bohatství není prospěchu
Když jsou zanedbávány“….
